Reflex 31/2011 – 04.08.2011 – Text: David Adámek
„Španělé v Galícii pořád mluví,“ tvrdí David Adámek (27). „My na to nejsme zvyklí, ale oni to považují za projev přátelství. „Člověk, jenž pořád nekonverzuje, je prostě z jejich pohledu divný.“
Vystudoval jsem kybernetiku na Západočeské univerzitě v Plzni a do Španělska jsem se dostal jako zaměstnanec české pobočky švýcarské firmy, která tam rekonstruovala tepelnou elektrárnu. Pro švýcarskou firmu je mladý český inženýr dobrý, a hlavně levný zaměstnanec a já přijal nabídku s povděkem. Čtyři měsíce v přístavním městě La Coruña slibovaly pro našince vzácnou možnost mít oceán prakticky za oknem, o příležitosti poznat rázovitou povahu obyvatel Galície ani nemluvě.
FOTBAL JAKO DIVADLO
Galície se od zbytku Španělska značně liší. Tato provincie je mnohem zelenější a také jaksi přirozenější, protože leží stranou turistického ruchu. Rozdílné je i podnebí. Deštivé galicijské počasí dokáže člověku pokazit náladu poměrně často. Když jsem sledoval počasí, leckdy celé Španělsko hlásilo slunečno, jen Galície déšť. Oceán ale nezklamal. Pohled na něj se nikdy neokouká, je každý den jiný. Někdy z něj vyzařuje klid a je jako zrcadlo, jindy z něj přicházejí bouřky, ze kterých jde až strach. Já měl pocit, že mě tenhle přírodní živel přímo nabíjí energií.
La Coruña má asi čtvrt miliónu obyvatel a po Vigu je druhým největším městem provincie. Jeho nejslavnější atrakcí je Torre de Hércules, maják, jejž podle legendy postavil bájný hrdina Herkules. Ve skutečnosti to byli Římané. K jejich cti nutno dodat, že stále slouží svému účelu, přestože je zřejmě nejstarší na světě.
Město žije naplno. Skoro pořád se něco slaví, nejčastěji ohňostrojem nebo koncertem, a kolonáda podél hlavní pláže je neustále plná lidí. Na procházku přitom chodí celé rodiny, které jsou tam větší, než je chápeme my, takže běžně vidíte pohromadě děti, rodiče i prarodiče. O víkendu se chodí většinou na fotbal, buď na televizní přenos do hospody, nebo přímo na stadión Deportiva La Coruña, jenž má i přes své stáří neopakovatelnou atmosféru. Jednak proto, že se nachází prakticky na pláži, jednak díky obecenstvu. Fandí všichni. Ženy, muži, staří, mladí, všichni neustále vstávají, pobíhají, hrozí a nadávají. Já sám jsem se na stadiónu víc bavil diváky než fotbalem. A také jsem se tam naučil základní sadu sprostých slov.
OBĚD MÍSTO VEČEŘE
Ve Španělsku je živobytí trochu dražší. Kolegové z Německa byli placeni lépe, ale i moje gáže stačila, abych si nemusel dělat starosti. Když je člověk spořivý a nakupuje pouze v supermarketu, může žít za deset až patnáct eur denně. Pokud chodí do restaurací a chce vidět kdeco, jako se to stávalo mně, může utratit i trojnásobek.
Oblečení, elektronika a benzín vycházejí podobně jako u nás, s jídlem je to různé. Když chcete trochu ušetřit, a přesto se dobře najíst, hledejte restaurace pro pracující lid. Poznáte je podle toho, že v době oběda (v Galícii nejdřív po jedné hodině odpoledne) kolem nich stojí náklaďáky, traktory, dodávky, auta vesměs staršího data. Čím víc aut, tím je podnik lepší. A ceny jsou na Španělsko nízké. Za deset eur vás čeká entrada, hlavní chod, a ještě zákusek s kávou. V ceně bývá i víno. Jako předkrm bývají obvykle špagety, salátová mísa nebo polévka z mořských plodů, hlavní chod se ovšem tváří, jako by mu nic nepředcházelo. Pokud si objednáte třeba kuře, dostanete klidně půlku. Porce jsou opravdu velké a člověk má co dělat, aby všechno snědl. Zvlášť když ví, že bude následovat ještě dezert. Po takovém obědě jsem většinou už ani nevečeřel.
STÁŘÍ S JISKROU V OKU
Obyvatelé Galície nejsou velcí postavou, bohatě to však vynahrazují velikostí svého ega a svými gesty. Člověk často neví, jestli rozhovor přešel do hádky, nebo ještě probíhá v přátelské rovině. Několikrát, když jsem byl u toho, zeptal jsem se pak kolegů, o co se to vlastně hádali. Vždycky mě ujistili, že o žádnou hádku nešlo. Jsou v pohodě, jen si povídali.
Za zvláštní zmínku stojí důchodci, na nichž mě fascinoval jejich šarm a styl. Staří páni chodí vždy ve vyžehlené košili, s kloboukem na hlavě a s jiskrou v oku, jakmile kolem projde nějaká señorita. Doma moc nesedí. Většinou je vidíte v kavárně či v parku, jak hrají karty nebo si prostě jen čtou noviny. Jakmile však přijde nějaká známá, padne polibek na každou tvář a hned jsou plní hovoru.
S prací si Španělé – alespoň v Galícii – hlavu moc nelámou. Na všechno mají dost času. Do práce chodí později, pak mají čas na kávu … Když se k pracovní době přičte dvouhodinová pauza na oběd, pracují všeho všudy pět hodin denně. A někdy ani to ne. Mají totiž silné odbory a jejich přezaměstnanost připomíná socialismus. Konkrétně v té elektrárně byla spousta lidí, kteří neměli co dělat. Přijdete na dílnu, jeden člověk tam ohýbá trubku a čtyři další na něj koukají. Kdy budou mít hotové, co potřebujete? Mañana. Zítra … Tamější vztah k práci vystihl můj mladý spolupracovník Emilio, jenž měl s elektrárnou smlouvu jen na dobu určitou. „Ještě dva měsíce a už budu konečně nezaměstnaný!“ řekl mi jednou s radostí. „Budu jen ležet na pláži,“ zasnil se, „nebo surfovat.“
JEN SI POČKEJTE
Galicijci jsou hodně hraví. Oblíbenou hospodskou hrou jsou kostky, které se většinou hrají o párátka a jen málokdy o peníze. Na rozdíl od nás jsou ve větším fyzickém kontaktu, víc se dotýkají. Já třeba jednou seděl u počítače, kolem šel spolupracovník a začal mi masírovat záda. Chvilku jsem měl podezření, jestli za tím není něco jiného, ale nebylo. Pro něj to bylo něco jako u nás přátelské šťouchnutí nebo poplácání po rameni. S tím rozdílem, že my ani nějací velcí přátelé nebyli, prostě kolegové.
Nepříjemné je řídit v Galícii auto. Při odbočování řidiči zásadně nepoužívají blinkry, což je o nervy zejména na kruhových objezdech. Výstražná světla se zapínají jen při zastavení a parkování, přičemž parkovat se dá podle tamních zvyklostí všude. Běžné jsou situace, kdy auto před vámi náhle zastaví, řidič vystoupí a jde si třeba vybrat peníze z bankomatu. Kolona aut za ním buď čeká, nebo auto objíždí, ale nikdo netroubí ani si nestěžuje, všichni to berou jako samozřejmost.
Člověka jako já, který neumí španělsky, může rozčilovat i tamější přezírání angličtiny. Na anglicky položenou otázku vám lidé odpovědí mile a přátelsky, leč ve španělštině. Věčně jsem musel opakovat, že nerozumím. Anglicky prostě mluvit nechtěli, i když to dovedou.