Reflex 03/2011 – 20.01.2011 – Text: David Adámek
„V Belgii nejsou na velké zimy moc zvyklí,“ vzpomíná DAVID ADÁMEK (27). „U rodného města jednoho mého kolegy stojí už dvacet let lyžařské středisko, ale jen dvě zimy prý tam byl sníh.“
Mé dlouhodobé pobyty v zahraničí mají většinou jediný důvod – práci. Vysílá mě za ní švýcarská fi rma, v jejíž české pobočce jsem zaměstnán. Do Belgie jsem odjel vloni na podzim a cílem byla elektrárna u města Gent, kde bylo třeba uvést do provozu novou technologii na spalování dřevěné štěpky. Elektrárna se jmenuje Max Green, má mít výkon tři sta megawattů a je největší svého druhu na světě. Za den spotřebuje zásobník dřeva veliký jako dvoupatrový dům. Elektrárna patří společnosti Electrabel, což je něco jako u nás ČEZ, a její prospěšnost životnímu prostředí je podle mě sporná. Protože tolik dřeva v Belgii ani není, budou ho dovážet až z Kanady.
ANI RYBNÍK, ANI LES
Můj první postřeh? Belgie je drahá. Prvních pár dní jsem spal v centru Gentu a za noc v obyčejném pokoji s koupelnou chtěli v hotelu sto deset eur. Když jsem se pak přesunul na předměstí, pokoj v malém penziónu stál osmdesát pět eur.
Druhý postřeh – v Belgii je všechno upravené, uklizené, vkusné. Historická centra měst jsou romantická, pěkně vydlážděná, se zajímavou architekturou. S venkovem je ale trochu problém. Podle mě je fakt nudný. Jednoduché domky střídají pole a ohrady pro dobytek, nic víc. Nepotkáte žádný les, žádný kopec, dokonce ani rybník. Dnes vyrazím do přírody – tohle si v Belgii říct nemůžete. Žádná opravdová příroda tam není.
Pokud jde o Gent, jeho zvláštností je přístav. Město sice leží třicet kilometrů od moře, ale spojuje ho s ním umělý kanál, a v centru tak vládne příjemná přímořská atmosféra. Městem proplouvají malé lodě a můžete se i nechat svézt.
Nejhezčí je Gent v prosinci, kdy se celé město oblékne do vánoční výzdoby, objeví se tradiční trhy a nakonec potkáte i Mikuláše. Nechodí s ním ale čert s andělem. Místo nich ho provází Černý Petr. Má barokní kostým a černou tvář a je to ten zlý, který si odnáší zlobivé děti.
Podle cestovních průvodců vybízí historické centrum Gentu k nočním romantickým procházkám a posezením v kavárnách či brasseriích. To je pravda, ovšem ne úplná. Jsou tam i místa, kde se „paří“ a žije naplno. Vyhlášený je Kunstkenkwartier – Čtvrť umělců, kde je spousta barů a klubů. Komu to nestačí, může ještě přes řeku, do takzvané růžové uličky, ale to už je trochu jiný typ zábavy.
HRANOLKY KE VŠEMU
Jet do centra Gentu autem je o nervy. V minulosti s automobilovou dopravou logicky nepočítali a dnes se ve špičce neustále proplétáte malými ucpanými uličkami. A ještě ke všemu bloudíte. Ani GPS navigace vám nepomůže, protože město ve snaze zlepšit situaci mění každý půlrok dopravní značení.
Ideálním prostředkem je kolo a na kolech také většina obyvatel skutečně jezdí. Nepoužívají přitom žádné zázračné stroje (většina připomíná mírně vylepšenou značku Ukrajina), ale drandí na nich v létě i v zimě.
Otužilost a sportovní duch cyklistů zaslouží obdiv. Pracovití však Belgičané moc nejsou. Příklad za všechny – v dobré polovině všech restaurací, jež přes den vaří, si pozdě večer jídlo už nedáte. Po deváté najdete otevřené kavárny, ale z restaurací většinou jen ty, které provozují přistěhovalci. Pracovití belgičtí restauratéři, již provozují podnik až do noci, jsou výjimkou.
Belgickou kuchyni, když už jsme u toho, nabízejí především dva tradiční typy podniků – brasserie a frituur. V prvním případě nejde čistě o belgickou záležitost. Podniky s atmosférou kavárny, kde si můžete objednat i pivo a jednoduchá jídla, najdete i na severu Francie. Frituur je „hranolkárna“. Belgičané prý hranolky vymysleli. Nevím, ale jedí je snad ke všemu (nejčastěji s párkem) a v těchto podnicích běžně uvidíte i celé skupinky, jak si pochutnávají na ohromných porcích samotných hranolků jako na největší delikatese. Bizarnější už mi přišla jen omeleta plněná … hádejte čím!
NEJSME V TOM SAMI
Belgičané jsou proti nám trochu sušší, ale většinou milejší, ochotní pomoci. Že jsou to Belgičané, ovšem poznáte těžko. Národnostně jsou roztříštění a téměř všechno převzali od sousedních států, včetně jazyků. Úřední řeč je trojí. Vlámština (v podstatě stejný jazyk, který používají Holanďané v Nizozemsku), francouzština a němčina. K tomu se ve škole jako cizí jazyk všichni učí anglicky. Mě nejvíc překvapovalo, jak snadno Belgičané mezi těmito jazyky přepínají. Když jsem se dostal do mezinárodní společnosti, která se dobře bavila, bylo úžasné je sledovat. Belgičan v jednom jazyce položí otázku a hned v jiném jazyce odpovídá někomu dalšímu … V jejich společnosti mě lehce frustrovalo, jak málo jazyků znám sám.
Náš smysl pro humor Belgičanům trochu chybí. Proti nám ale zase mají větší rozhled. Víc cestují a díky jazykové výbavě lehčeji navazují kontakty, všude se domluví. Snáze a ochotněji se také dávají do řeči s cizinci ve vlastní zemi. Ostatně, oni ji za vlastní ani moc nepovažují, o nějakém belgickém patriotismu nemůže být řeč. Je vůbec otázka, jestli Belgie přetrvá a v jaké podobě. Vlámové z bohatšího severu, kam patří i Gent, kritizují přerozdělování daní ve prospěch Valonů a diskuse o budoucím uspořádání tohoto státu probíhají i mezi normálními lidmi třeba u oběda nebo večer v hospodě. Pro rozdělení jsou až na výjimky všichni. Jen se liší v názoru na způsob. Většina je pro federativní uspořádání s rozdělenými pravomocemi, podobně, jako to má Německo, ale nechybějí ani zastánci úplného odtržení.
Zatím drží obě etnika pohromadě hlavně král Albert II. van Saksen Coburg. Ten je velmi oblíbený, ani jeho přání však není pro obyvatele rozkazem. Vždyť spory mezi Vlámy a Valony už proti jeho vůli položily vládu – dokonce před začátkem předsednictví Belgie v Evropské unii. To pak proběhlo s vládou v demisi, čímž ještě překonalo ostudu, kterou předtím vyvolala sociální demokracie u nás.